Jaromír's life on the run

See the full gallery on Posterous

Až do minulé neděle jsem žil v přesvědčení, že nikde nepouštějí na startu tak dobrou muziku jako na závodech Pražského mezinárodního maratonu. Všude po Evropě je to Eye of the Tiger, Chariots of Fire, případně Burning Heart (muzika z Rockyho má mezi běžci stabilní pozici), sem tam nějaký Bon Jovi (It’s My Life taky slušně nakopne), ovšem Vltava se po výstřelu rozezní jen v Praze a je to zdaleka nejnoblesnější startovní melodie, co znám. Jenže v Barceloně mi před týdnem přichystali parádní překvapení: tam při startu pouštějí Barcelonu od Freddieho Mercuryho a Montserrat Caballé. Mívám stabilně na startech emoce v režimu overdrive a tohle byla taková síla, že jsem se na tom vezl minimálně do konce prvního táhlého stoupání.

Dostal jsem startovné do Barcelony jako dárek od Páji přesně v den berlínského maratonu, ale abych to neměl zadarmo, natrhl jsem si 24. ledna lýtko a celý únor nemohl běhat. Jakmile jsem mohl aspoň chodit, v mezích možností jsem se to snažil kompenzovat bruslením na Lipně, běžkami v Jizerkách a plaváním v bazéně, hlavně jsem ale nohu léčil klidem a samozřejmě v sauně. Poprvé jsem znovu vyběhl 27. února, tedy necelé čtyři týdny před Barcelonou, a byl to velmi kulhavý běh. První týden jsem měl pocit, že musím vypadat jak Quasimodo, protože jsem rozhodně neměl vyrovnaný krok a místy jsem se taky pěkně šklebil.

Jakmile jsem znovu získal lehkost pohybu, bylo mi jasné, že musím organismu hlavně připomenout vytrvalostní mechanismy – luxus řešit rychlost jsem jednoduše neměl. Proto jsem si víkend těsně před odletem do Barcelony dal na sluníčku dva 30km běhy. Kupodivu to šlo daleko snáz, než jsem čekal, a hlavně mi nescházela radost a motivace, které se mi na přelomu roku nějak nedostávalo.

V Barceloně jsem se před startem proběhl jen jednou, v kouzelných parcích na kopcích nad městem, kde sice tamější chovatelé psů mají poměrně liberální přístup k úklidu, ovšem jinak je to pastva pro oči. Za pátek a sobotu jsme s Pájou nachodili po městě tolik kilometrů, že mě v neděli ráno docela bolely nohy. Naše ubytování ve čtvrti Carmel na vrcholku kopce bylo sice fotogenické, ale rozhodně ne v docházkové vzdálenosti od startu. Navíc se ze sobotu na neděli měnil čas na letní, takže jsem podle zimního času vstával ve 4:30.

Znovu jsem se přesvědčil, že když předpověď říká 20 °C a slunečno, nemá smysl řešit, v jakém tričku poběžím, po 500 metrech půjde dolů. Naštěstí jsem s tím počítal a číslo měl na trenkách. Běžel jsem ve zbrusu nových botách New Balance Minimus Zero Road (brzy o nich napíšu podrobněji) a celých 42 km jsem absolvoval v duchu hesla „easy and light“. Věděl jsem, že nemůžu tlačit na pilu, takže jsem první půlku zaběhl za 1:32, což byl rozumný kompromis mezi rychlostí a úsporností. Počítal jsem s tím, že v druhé půlce trošku zpomalím, a když jsem milník 30. kilometru minul v čase 2:13, zařadil jsem totální psychickou pohodu. Stačilo mi totiž konzistentně udržet ležérní tréninkové tempo nad 12 km/h, abych byl s výsledným časem spokojen.

Trasa závodu byla rozvržena chytře: přestože bylo opravdu teplo a slunečno, většina trati vedla ve stínu domů a osvěžoval nás svěží vítr od moře. Skutečně exponované úseky si pamatuju asi jen dva. Trať zdaleka nebyla dokonale rovná jako třeba v Berlíně (nebo nakonec i v Praze), úseků táhlého stoupání a klesání bylo poměrně hodně, ale nevnímal jsem je jako potíž. I když mě zaujalo, jak v tempu silničního maratonu člověk vnímá stoupání, o kterém by v tréninku nebo při terénním závodě ani nevěděl.

Abych se vyhnul žaludečním nepříjemnostem, ionťák jsem na trase pil jen střídmě, a o to víc jsem vypil vody. Ohromným usnadněním bylo to, že organizátoři všude rozdávali třetinkové láhve vody, takže jsem nemusel zastavovat – z kelímků totiž nedokážu pít za běhu. Další katalánskou specialitou byly stoly s vazelínou na každé občerstvovačce, kde byli ochotní dobrovolníci v latexových rukavicích připraveni promazat strádající místa. Sám jsem si tuto radost odepřel, ale dokážu si představit, kolika lidem to přišlo vhod.

Tekutiny jsem někde za půlkou doplnil jedním gelem PowerBar a dál pokračoval jen na vodu a minimum ionťáku. Tento model se mi ohromně osvědčil: 3 a čtvrt hodiny není tak dlouho, abych se musel cpát jak při ultramaratonu, navíc mi to v tempu nedělá dobře. Radši doběhnout do cíle hladový a tam se v klidu najíst, než mít zase na celý den rozhozené zažívání. A že odpolední paella s dokonale chlazeným pivem byla přepychová, to nemusím dodávat.

Výsledný čas 3:13:59 pro mě byl moc příjemným překvapením a potvrzením, že si tělo pamatuje konzistentní trénink za celý rok a že pohodové zaběhnutí maratonu je především v hlavě a nekomplikovaném přístupu.

A jak se mi o necelý týden později běžel Hervis 1/2maraton Praha? Moje nejrychlejší půlka to nebyla (1:28:53), ale rozhodně jedna z nejpříjemnějších. Od jedenáctého kilometru jsem byl v čím dál větší pohodě, protože povolilo ztuhnutí podchlazených svalů ze začátku. Před povětřím v závěrečných kilometrech v Karlíně jsem se schovával za zády odpočinutějších borců a postupně jsem se takhle propracoval třemi skupinkami běžců. Na závěrečném kilometru jsem si dovolil nejvyšší tempo za celý závod (4,01 min/km) a od začátku Mánesova mostu do cíle jsem předběhl zhruba deset běžců, závěrečný sprint byla ryzí slast. Proti žízni postačilo pár loků vody na pátém a desátém kilometru (výhoda zimy) a spousta úspěšných kamarádů ve startovním poli i fandících diváků mi udělala velkou radost. Ovšem kdo mi vytřel zrak, byla moje sestřenka Klára Jakešová, která mi o dvě minuty utekla a dala půlmaraton v osobáku za 1:27. V květnu budu muset zabrat, abych v rodinném kruhu znovu urval prvenství ;-)). A že mám na svůj šestý pražský maraton velké plány!

Vyběhnout na trasu Pražské stovky dva týdny po poněkud prosraném maratonu na francouzském pobřeží Středozemního moře se mi moc nechtělo. Lákala mě zkušenost celonočního běhu, kterou jsem zatím neznal, ale cítil jsem nezvyklou nechuť závodit. Ovšem krátká konverzace s Tondou Grmelou na Facebooku rozhodla dilema za mě. Když jsem ho do toho podniku před pár měsíci zlanařil a viděl jeho entuziasmus, jednoduše jsem musel. 

Dlouhý had běžců s čelovkami táhnoucí se mlžnou deštivou nocí je surreální podívaná. Můj foťák bohužel tohle kouzlo zachytit nedokázal, ale z hlavy mi jen tak nezmizí. Běžet v noci – notabene celou noc – je zenový zážitek. Vlhká zima deštivého předmikulášského víkendu se zbytky tajícího a náramně kluzkého sněhu, hlad ukojovaný bohatě obloženými dalamánky od mé milé, můj suverénní avšak selhávající smysl pro orientaci kompenzovaný Tondovou GSPkou, vnímání řádového rozdílu ve svítivosti čelovek všech ostatních účastníků a mé, zvuk dynama, jímž Tonda točením dobíjel svou ruční lampičku, protože on jediný měl čelovku ještě slabší než já… to se mi z noci z 2. na 3. prosince zarylo hluboko do paměti. 

Zhruba po patnácti kilometrech jsem věděl, že se mi nechce běžet ještě celý následující den. Nebyla to otázka boje s únavou, přemáhání fyzické slabosti, vítězství ducha nad hmotou, jednoduše jsem postrádal důvod. Říkal jsem si, že jsem si za rok 2011 zaběhl všechno, o co mi šlo, tak nemám důvod se připravovat o jeden z mála volných dnů, které můžu věnovat svým blízkým, když jsem v prosinci pořád pracoval nebo vyřizoval záležitosti spojené s bydlením. 

Svoje rozpoložení jsem si zařadil někam mezi depresi a vyhoření – a nedávno mi Tomáš Šponar připomněl, že se tomu říká „runner’s blues“. A dobře jsem věděl, že se z toho dostanu, jen když si po pár dnech volna dopřeju na několik měsíců to, co mám na běhání nejradši: naprosto neambiciózní a uvolněný pohyb po lesích, u řeky a v kopcích. 

V brdských kopcích jsme se s Tondou pohybovali pomaleji, než jsem zvyklý, ale bolestivé zakopnutí o drobný pařez mi připomnělo, že nemá smysl dupat na plyn, když nevím jistě, kam šlapu. Hrozící usínání mezi čtvrtou a pátou hodinou ráno jsme rozběhli a těsně před sedmou hodinou ranní jsem se hlásil Olafu Čihákovi a jeho parťákům v motorestu ve Slapech na 51. kilometru. Tonda pokračoval dál, zatímco já si užíval svobodu rozhodnutí zastavit. Vstřebával dojmy z nočního lesa s mlhou jak z Rákosníčka – a říkal si, jak je super, že jsem si svou dávku kilometrů dal přes noc a přes den se můžu věnovat něčemu jinému. 

Nějak se mi ten tichý běh nocí se slabým světýlkem zalíbil. Zatímco předchozí zimu jsem nejčastěji běhal přes poledne, letos často vybíhám buď při smrákání, nebo úplně za tmy. Kvůli některým povinnostem musím občas upravovat svůj obvyklý životní rytmus, ale má to pro mě obrovské kouzlo. Nejistotu a jistou vyplašenost pohybu ve tmě po lese jsem (konečně) překonal; naopak si užívám zostřené vnímání všech smyslů a úplně odlišné vjemy. Přiznávám, že se pohybuju po trasách, které dobře znám, a do některých míst bych se potmě moc nehrnul, ale celkově mám pocit, že se mi tuhle zimu otevřel další horizont běžeckého života. I když celou noc sám zatím nemám chuť běžet – to chce minimálně parťáka. Konečně už ale začínám cítit motivaci do závodů, co jsem si naplánoval na letošní jaro. A pohrávám si i s myšlenkou na další noční běžecké akce…

Znovu jsem se přesvědčil, že bez ohledu na to, jak snadno se mi běžel poslední maraton, začíná na startu každého dalšího 26mílového závodu nový příběh. A jeho finále těžko odhadovat předem. Ani při čtrnáctém maratonu totiž nehrozí, že by člověk nezažil nic nového. 

Týden před maratonem po Azurovém pobřeží z Nice do Cannes byl pro mě nezvyklý tím, že jsem na rozdíl od Berlína před dvěma měsíci necítil vůbec žádnou předzávodní nervozitu nebo bojovnost, nerozmýšlel o průběhu a nesnažil se předem promítat v hlavě trasu. Jednoduše jsem cítil velký klid a pohodu, až hraničící s letargií, což je pro mě dost nezvyklá emoce. V žádném případě mi to ale nebylo nepříjemné. Říkal jsem si, že je to podzimní uklidnění. 

Navíc jsem věnoval tolik úsilí pracovním a praktickým osobním záležitostem, že se ta správná závodní nálada dostavila zčistajasna až v neděli 20. listopadu v půl osmé před startem na promenádě v Nice, když jsem tak hleděl na východ slunce z moře. Bavili jsme s bratrancem Honzou sledováním vyvalených pohledů některých kolemstojících běžců na moje nohy v prsťácích. Jeden nevydržel a musel se zeptat, jestli v tom skutečně chci běžet. A když jsem ho ujistil, že to není poprvé, sebral se a zmizel, takže doteď nevím, jestli se taky nešel přezout. Přitom jsem určitě nebyl jediný – jen kousek od nás stál jakýsi dánský maratonec v bikilách (já se opět spolehl na osvědčené treksporty). 

Bylo mi příjemné vyběhnout na maraton pro změnu bez stopy po nervozitě nebo motivovanosti přerůstající přes hlavu s tím, že jednoduše poběžím rychle a zlehka a luxusní pobřežní trať si vychutnám. Navíc jsem si vrcholně užíval příjemnou teplotu středomořského babího léta, takže zhruba na třetím kilometru jsem sundal triko a pověsil ho za trenky, abych se ještě trochu opálil. Až do 18. kilometru jsem neměl žádný problém, soustředil jsem se na hladký a uvolněný běh a relaxoval jsem. Jenže pak jsem najednou začal cítit nezvyklý tlak v břiše, který s každým kilometrem zesiloval. 

Ještě na metě půlmaratonu jsem přichystaným záchodkům zamával jak Jack Sparrow – „I like to wave them as they pass by“ – ovšem netrvalo dlouho a začal jsem svého chorobného optimismu litovat. Jako na potvoru byly na následujících kilometrech všechny benzínky zavřené (kdo by je taky otevíral, když většinu dne patřila silnice bězcům) a na občerstvovačce na 25. kilometru mi francouzský hošan připravil zklamání, když ve mě vyvolal planou naději, že za zákrutou je záchod. Zřejmě neměl potuchy, na co se ho ptám. 

Přestože jsem měl eminentní zájem co nejdřív si ulevit, nemohl jsem se ubránit mírnému zpomalení, už to zkrátka nešlo tak zlehka. 

Jednoznačně nejsvětlejším bodem trasy byla pro mě plastová toaleta na 28. kilometru, kde jsem zcela pozbyl jakékoli soutěživosti. Pohled na hodinky byl neúprosný, ale chtě nechtě jsem tam strávil bezmála čtvrt hodiny. Znovu se rozběhnout bylo lehčí, než jsem čekal, a víceméně až do cíle jsem držel rozumné tempo, takže jsem nakonec doběhl v čase 3:15:16. V druhé půlce jsem nijak netlačil na pilu, naději na pěkný výsledek jsem doslova utopil v záchodě, a jen jsem chtěl důstojně dokončit. Proto jsem to na závěrečných 200 metrech mohl napálit, jako bych se celou cestu flákal, nohy měly rychlosti a energie na rozdávání, zato tělo bylo ve velké nepohodě. A přestože jsem se po doběhnutí cítil v pohodě, zbytek odpoledne a večera jsem si užil vrchovatě včetně zvracení. Zdravý jsem se začal cítit v podstatě až ve čtvrtek po maratonu, evidentně kombinace jakési virózy nebo infekce s ostřejším během na delší trať byla pro tělo dost náročná. 

Zpočátku jsem dával vinu výbornému francouzskému jídlu a vodě z kohoutku, kterou jsem pil, ale v následujících dnech s virovými příznaky ulehla i Jitka a Honza, takže příčina byla evidentně jinde. Ostatní členové výpravy měli proti mně tu výhodu, že je potíže postihly až o pár dní později, takže Klára (Jakešová, 3:13:33) i Honza (Jakeš, 2:52:25) si zaběhli krásné osobáky a Jitka (Jakešová) byla se svým časem 3:58:24 taky naprosto spokojená. 

Snažil jsem se horem dolem analyzovat, co jsem udělal špatně nebo jak jsem mohl potížím předejít, a na nic jsem neprišel. Nepříliš bojovná nálada před závodem mi sice mohla napovědět, že nejsem ve své kůži, ale to na odpískání startu nestačí. Ani jídlo, které jsem si dával, se nijak výrazně nelišilo od toho, co jím normálně; navíc obvykle mám dost odolné zažívání a nejsem na takové problémy při závodech zvyklý. Takže jsem si z Francie přivezl jen poučení, že maraton je skutečně těžká a dlouhá trať, na které se může přihodit ledacos. A potom si člověk ani pořádně nezapamatuje, kudy běžel a co přitom viděl. Přitom pak ve vlaku ostatní povídali, jak byly výhledy přes moře v městečku Antibes krásné. Tak jsem zvědav, co si zapamatuju z Pražské stovky, na kterou chci vyběhnout v pátek v noci.

See the full gallery on Posterous

Je až k neuvěření, jakým vývojem za jeden rok prošla nabídka běžeckých bot – zejména těch lehkých s tenkou podrážkou, v jakých se dá běhat ve stylu pravěkých lovců a spoléhat jen na vysoce adaptabilní biomechanické technologie našeho těla namísto marketingového newspeaku slibujícího obstarat za naše nohy všechno. Když jsem před rokem hledal, v čem budu běhat, až udeří mrazy a sníh, byla to poměrně bída. Rozumně použitelný (a jakž takž dostupný) byl v podstatě jen jeden supertenký model (Vivobarefoot Evo II), jenže jeho mělký vzorek podrážky se do sněhu nebo kluzkého terénu moc nehodí. 

Na letošní podzim a zimu přichystala britská značka Vivobarefoot model Neo Trail, který rozvíjí úspěšné lehké běhací kecky Neo o dokonalou terénní podrážku a teplý vodoodpudivý svršek. Už první dojem po nazutí těchto bot mě hodně příjemně překvapil samozřejmým pohodlím. Padly doslova jak ulité, jako pohodlné džíny v té správné velikosti, které bezvadně sednou a člověk je pak tahá, dokud se na něm nerozpadnou. 

2,5mm podrážka se 4mm hrubým, stejnoměrně rozvrženým vzorkem dokonale plní svůj účel. Poskytuje provotřídní záběr v libovolně rozrytém terénu včetně kluzkého bláta, v rozumné míře chrání před ostrými kamínky na lesních cestách, navíc bezvadně funguje i na silničním povrchu. Přitom předává všechny potřebné vjemy z každého kroku, takže se při došlapu uplatní automatické reakce na všechny nerovnosti. 

Stejně dokonale svému účelu vyhovuje svršek z hydrofobního prodyšného materiálu, který se mi při běhu ve vlhké trávě pokryté rosou výborně osvědčil. Dostatečně dlouho chrání před provlhnutím, přitom se noha vevnitř nezapaří a může rozumně dýchat. Na základě zkušeností za jeden měsíc s těmito botami v různých povětrnostních podmínkách počítám, že se skvěle osvědčí i ve sněhu. Udrží teplo a vydrží dlouho odolávat vlezlé vlhkosti tohoto ročního období. 

Podobně jako u jiných modelů Vivobarefoot obsahují i boty Neo Trail vyměnitelné 3mm vložky z materiálu EVA, které trošku změkčují došlap a hlavně poskytují příjemnou tepelnou izolaci. Zatímco model Evo nosím výhradně bez vložek, v těchto botkách si vložky zatím nechávám, protože bezvadně hřejí. A do teplých dnů se tyhle boty stejně moc nehodí. 

Největší předností modelu Neo Trail je to, jak pohodlně padne. Uvnitř boty je spousta místa pro přirozené protahování nohy, zároveň je noha v botě pevně zajištěna a neposouvá se, takže nehrozí puchýře. Estetickou stránku boty musí každý posoudit sám, já osobně ji hodnotím vysoce kladně. Pokud na sebe nechcete moc upozorňovat, černé provedení je elegantně decentní a funkční, vybrat si ale můžete i barevně výraznější varianty.

Pro běžce, kteří se v teplých měsících nejradši pohybují v minimálních nebo prstových botách, je Neo Trail dokonalou alternativou na následující zhruba čtyři měsíce, než se zase oteplí. Můžete je pořídit v Trailpointu, odkud jsem je na vyzkoušení dostal. Já na nich za měsíc běhání nenašel chybičku a počítám, že je zhruba za měsíc vystavím zátěžovému testu na výživném dlouhém běhu, o kterém tu budu určitě referovat.

See the full gallery on Posterous

See the full gallery on Posterous

Začátkem léta jsem dostal od firmy Vavrys na testování úplně nový model supertenké silniční boty, která se má začít prodávat na jaře 2012. V modrobílých botách Inov8 Bare-X 180 jsem přes léto běhal na nejrůznějších místech, kam mě život zavedl, a zkoušce ohněm jsem je podrobil při berlínském maratonu koncem září. Určitě je každému jasné, že kdyby si tyhle botky nezískaly mou důvěru, nepostavil bych se v nich na start závodu, na kterém mi hodně záleželo. 

Třímilimetrová pryžová podešev má nulový rozdíl mezi patou a výškou, takže umožňuje noze fungovat naprosto přirozeně. Jak ale každého zájemce o přezutí do minimálních bot upozorňuju, proti klasickým botám se zvednutou patou to znamená větší zátěž v oblasti achilovky; člověk si na takovou konstrukci bot musí postupně zvyknout. O nějakém tlumení dopadu nemůže být v tomto případě řeči, ovšem protože nic nepohlcuje pohybovou energii, odraz je daleko dynamičtější a pružnější, takže bota vybízí k rychlému běhu. Podobně jako u všech minimálních bot to samozřejmě chce osvojit si biomechanicky šetrný a efektivní styl běhání, ale o to u takových modelů jde. 

Hladká spodní strana podrážky je opatřena mělkými rýhami ve tvaru kostí nohy, které jsou v pravidelných rozestupech rozřezány kolmými rýhami. Výsledkem je spolehlivý záběr na silnici. Samotný pocit kontaktu se zemí se hodně podobá nejtenčím fivefingerům od Vibramu. Proto se Inov8 Bare-X 180 dokonale hodí na silniční závody i tréninky. V terénu se mi tolik neosvědčily, tam mi měkký materiál podrážky zprostředkovával jasnější vjem ostrých kamenů, než by se mi zamlouvalo. Přestože je materiál podrážky pocitově měkký, jeví se mi jako odolný a trvanlivý. Vzhledem k mírnému opotřebení po letním běhání bych si u těchto bot vsadil na solidní trvanlivost.

Svršek ze syntetické síťoviny neskutečně dobře dýchá, což bylo zvlášť v letních parnech k nezaplacení. Protože vnitřek boty neobsahuje obnažené švy, dá se Bare-X 180 pohodlně nosit naboso. Potom si dokonalou vzdušnost užijete nejvíc. Jedinou nedokonalostí je to, že se o vnější hranu nohy mírně odírá logo výrobce. Při dvacetikilometrovém běhu to nepředstavuje problém, ale při maratonu už je to cítit a bez ponožek hrozí puchýře. Je samozřejmě na každém, jestli větší vzdušnosti obětuje nějaký ten puchýř.

Z hlediska vnitřního komfortu nemám botám co vytknout. V přední části poskytují dostatek prostoru pro protahování prstů při dopadu, přitom noha v botě pevně drží a v oblasti paty je dobře ukotvena, takže se neodírá. Líbilo by se mi jen hustší vázání tkaniček na nártu, aby byla noha ještě lépe zajištěna po celé délce, ale to je zřejmě jen pocitová záležitost, protože při pohybu drží noha pevně a neklouže. 

Jako lehká a tenká bota, kterou návrháři Inov8 ořezali na funkční minimum, poskytuje Bare-X 180 přesně to, co od silniční boty očekávám: dokonalý kontakt se zemí, jistotu při odrazu, vzdušnost a nízkou váhu. Ideálně rovný profil bez zvednuté paty mi vrcholně vyhovuje a jsem si jist, že s určitým tréninkem jeho výhody docení většina zdravých běžců. Samozřejmě by bylo riskantní v takových botách běhat nešetrným způsobem s dopadem na patu, ale to je každému jasné. V každém případě bude tento model od jara 2012 velmi atraktivní volbou na silniční závody. A pro nejednoho běžce, který usiluje o optimalizaci výkonu, se může stát i jasnou konkurenční výhodou.